(x) BLOG (x) POVÍDKY (x) VIDEA

Nechci tě ztratit - 18. Kapitola

5. července 2016 v 20:48 | Danielle |  Nechci tě ztratit
Tak a i k téhle povídce po vážně, vážně strašně dlouhé době nová kapitola. Myslím, že budete spokojení, možná naštvaní koncem... Užjte si čtení a co nejdřív se pokusím napsat další kapitolu k něčemu, sama nevím, na co se budu chtít vrhnout..





Poté, co Hermiona celou situaci Harrymu řádně vysvětlila, se na něj zadívala. Doufala jen, že nebude příliš tvrdý a jeho slova příliš krutá.
"Hermiono, to vážně myslíš vážně?" Promluvil, hlas mu divně zněl. Ginny jej chytila za ruku a sám Draco nevěděl, co má dělat, komu být oporou.
"Smrtelně vážně," odpověděla tázaná. "Vím, že je to poněkud náhlé, ale pravda je taková, jaká je. A pokud mohu svému biologickému otci vrátit světlo dobra, udělám to." Pevně rozhodnutá dodala.
"Ale on mi zabil rodiče! Zabil spoustu lidí, a ty přesto věříš, že to bylo jen kvůli té věci, co jsi zmínila?!"
"Jaký bude potom, to zjistím sama. Ale musím jemu i sobě dát šanci, každý si ji zaslouží."
"On ne." Vzdorovitě odpověděl Harry, "promiň, Hermiono. Ve všem jsem tě podporoval, to s Dracem, Ronem.. Ale v tomhle tě nemůžu podpořit ani náhodou."
"Mrzí mě, že to tak vidíš. Ale chápu to."
"Dobře. Nebudu tě přemlouvat, ale nemůžu tě ani podpořit. A už o tom nemluvme, ano?" Řekl Harry. "Ginny, pojď se mnou, prosím." Řekl Harry a když zrzavá dívka přikývla, pomalu odcházeli. Hermiona se za nimi jen dívala, jak mizí z komnaty. Proč se cítila najednou tak provinile, že chce zachránit svého biologického otce?!
"Nad čím přemýšlíš?" Uslyšela Dracův hlas. Sama úplně zapoměla, že je ještě tady.
"Svým způsobem je to špatné, že? To, že ho chci zachránit."
"Existují různé špatnosti, víš... Myslím, že je to spíše jako touha pomoci někomu, kdo je hodně zle nemocný."
"Zajímavý pohled na věc." Hermiona se pousmála. A pak ani jeden nepromluvil. Cítila jeho přítomnost, věděla že stojí hned vedle ní a když se na něj otočila a on její pohled zahlédl, rychle ucukla.
"Musím už jít," prohlásila a aniž by stihl vyslovit jakoukoli námitku, otevírala dveře a zmizela za nimi. Cítila v zádech jeho pohled a tak raději přidala do kroku, i když věděla, že ji sledovat nebude. Pořád měla pocit, že tomu nemůže uvěřit. Voldemort jejím otcem, Draco jí smazal vzpomínky... Dělo se toho tolik. A Harry se zachránou jejího biologického táty nesouhlasil. Ne že by to bylo něco, co by nečekala, ale i tak ji to z nějakého důvodu opravdu mrzelo. Věděla, že Harry se k tomu nemůže stavět jinak, ale i tak si ten pocit jednodušše nemohla odpustit.
"Mrzí mě to, Harry. Ale musím to zkusit." Promluvila do ticha a dál bloumala po chodbách.

---

Týdny ubíhaly a už se blížil konec školního roku. S Harrym a Ginny si užila spoustu zábavy a ožehavé téma ani jednou nenadhodili. Cítila, jak ji v průběhů dvou týdnů propalují dva chlapecké pohledy - zrzavého a blonďatého chlapce. Rozhodla se je oba ignorovat. Opravdu nechtěla s žádným z těch dvou mluvit. I když Ron se snažil a občas na ni i promluvil, vždy jen kolem něj prošla a tvářila se, že ho vůbec nevidí a neslyší. Bylo to zbabělé, sama to věděla, ale nevěděla, jak se má zachovat. To, co jí udělal, jí bolelo. Nebylo jednoduché se s tím upřímně srovnat.
Brzy za sebou měla uzavřené všechny předměty a vše s tím související a věděla, že v brzkých příštích hodinách odejde. Seděla v dívčí ložnici a dívala se právě z okenní tabule a přemýšlela, jak to bude sama schopná zvládnout. Sama ne, okřikla se v duchu, ještě s ním, s Dracem. S klukem, který jí zlomil srdce na milion různých druhů. Bude vůbec schopná stát po jeho boku a alespoň s ním spolupracovat? Sotva s ním je schopná prohodit pár vět... Sama nevěděla, jak to bude tam, na druhé straně portálu, v minulosti jejich spolupráce vlastně fungovat. Ve skutečnosti se děsila chvíle, kdy s ním bude muset skutečně mluvit.
"Hermiono?" Uslyšela své celé jméno vyslovit opatrně. Tázaná se otočila a podívala se do očí své kamarádky, Ginny, kterou zřejmě vidí na nějakou dobu naposledy.
"Už je čas, že ano?" Zeptala se hnědovlasá, kudrnatá dívka u okna a vstala.
"Ano, Draco na tebe čeká před branou školy." Dostala se jí odpověď. Vzala si hůlku z postele a zastrčila si jí dozadu za džíny.
"Doprovodíte mě, že ano?" Zeptala se ještě. Mrzelo jí, že musí opustit své přátelé ale zároveň věděla, že to udělat musí.
"Jistěže. Od čeho jsou kamarádi?" Odpovědědí jí byli tato slova a tak společně s Ginny opustila dívčí ložnici, do které se, minimálně v této podobně, ještě nějakou chvilku nevrátí.
Když se k ním připojil i Harry, atmosféra začala houstnout. Cestou měla pocit, jako by vládlo až příliš napjaté dusno. Vlastně ani nevěděla, jestli má něco říct. A to nejhlavnější bylo, jak přesně.
Když došli před bránu, ještě zavřenou, kde na jejím druhém konci jistě čekal Draco, Hermiona se zastavila a pohlédla do tváří dvěma svým nejlepším přátelům.
"Dál už nejdete?" Zeptala se.
"S Dracem jsme se už rozloučili. Bude lepší, když už dál půjdeš sama." Odpověděla Ginny a maličko se pousmála, v jejích očích se ale odrazoval smutek.
"Aha." Řekla tázaná. Sama nevěděla, co na to říct, či jak zareagovat.
"Herm, vím že jsem nebyl tím tvým plánem zrovna nadšený, ale chci, abys věděla, že ti přeju všechno štěstí. Hlavně se v pořádku vrať," usmál se Harry.
"Děkuju moc, Harry. Budeš mi strašně moc chybět," Hermioně po tváři stékala jedna neposlušná slza. Snažila se, aby jich nebylo víc.
"A já zas doufám, že se brzo vrátíš a budeme společně trávit chvíle ve společenské místnosti," začala Ginny, "a můj bratr ti vzkazuje, že doufá, že mu brzy dokážeš odpustit. Kdyby mohl, vrátil by to zpátky," dodala po menší odmlce zrzovláska.
"Doufám, že to tak bude, drahá Ginn. A svému nezvedenému bratříčkovi vyřiď, že v to také doufám, ale zatím ještě toho nejsem schopná." Hermionin hlas se chvěl.
"Víte, budete mi strašně moc chybět. Obejměte mě alespoň na rozlučku." Řekla po chvíli napjatého ticha. Nemusela ty dva pobízet dvakrát a za chvíli se ocitla mezi nimi. Nejen ji, ale i její kamarády strhla síla okamžiku a ihned jim začali stékat slzy po tváři. Hermiona si přála, aby od nich vůbec nemusela odejít. Skutečnost však byla, že jinou možnost neměla, protože kdyby konala jinak, vyčítala by si to.
"Už bych měla jít," pomalu se uvolnila ze sevření, "snad se uvidíme brzo," dívala se na své přátelé, jenž měli stejně jako ona slzy v očích. Od velké, masivní brány jim zamávala na rozloučenou. I oni jí zamávali nazpátek. Brána byla otevřena dokořán, přesně jak bylo domluveno, po dobu čtvrt hodiny. Hermiona si uvědomila, že za pár minut jí vyprší čas.
"Snad brzy se shledáme," zašeptala a zmizela za bránou. Zahlédla Draca, jak na ni čeká a sleduje ji pohledem. Zavřela oči a čekala. Za pár minut slyšela jak se brána zavřela. Otevřela oči a podívala se na místo, kudy vyšla z Bradavického hradu. Své přátelé už ani nezahlédla. Věděla ale že jsou tam, na druhé straně. Myslela si, že loučení bude lehčí. Jak moc se spletla, létalo jí v mysli.
"Jsi připravená?" Zeptal se Draco opatrným tónem a svými šedým, pronikavým zrakem se vpíjel do jejích očích. V té chvíli, obličej uslzený, uvnitř smutná, si myslela, že se v tom pohledu snad ztratí. V ten moment zapoměla i na to, jak moc jí ublížil a nejraději by se rozběhla k němu a skočila mu do náruče. Ale v dalším okamžiku si uvědomila, proč to vlastně udělat nemůže. Jak moc jí ublížil. Nechtěla mu dát šanci, aby zase zničil další kus jí samé.
"Jo, jsem." Odpověděla dívčina a otřela si uslzenou tvář.
"Na co tak koukáš? Nemáme času nazbyt." Zvedla tón hlasu a přidala do kroku. Za chvíli byla vedle něj a přísným pohledem jej donutila, aby pokračoval v chůzi. Mlčky kráčeli nějakou dobu, dokud se nedostali z území Bradavic. Škoda, že jim Brumbál nedovolil přemístit se z Bradavic a vytvořit na chvíli slepé místo, pomyslela si, když kráčela vedle něj. Snažila se na něj nedívat ani na něj promluvit.
"Jsme za ochrannou bariérou," přerušil chod jejích myšlenek její společník.
"Opravdu?" Překvapeně se rozhlédla a zjistila, že je to skutečně tak.
"Tak... Přemístíme se?" Navrhl Hermioně Draco. Hermiona jen přikývla a vzala jej za ruku. Svět se s nimi začal točit a za chvíli se ocitli v sídle Malfoyových.
"Och synovče... Opět zde trávit vzduch našeho pána?" Slizký hlas Bellatrix Lestrangeové se ozval kousek od místa, kde stáli.
"Rozhodně ne. To, že si to myslíš vypovídá jen o zlobě v tobě samé." Odpověděl Draco.
"Ty malý, odporný..."
"Dost, Bellatrix!" Uslyšeli hlas protkaný hadím podtextem.
"Ano, pane." Zasyčela a vrhla vzteklý pohled na ty dva. Pak zmizela v temných zákoutích.
"Vítej zpátky, Draco... Hermiono..." Voldemortův hlas najednou pozbyl všechen jed.
"Jsme tady. Všechno připraveno?" Zeptal se Draco.
"Ano, zbývá jen portál spustit." Odpověděl tázaný.
"Výborně." Řekla Hermiona. "Myslím, že bude nejlepší, když půjdeme ihned."
"Opravdu chceš jít hned?" Se stopou smutku v hlase se zeptal černokněžník, jehož se všichni báli.
"Ano. Bude to tak nejlepší."
Na to už nikdo nic neřekl a Lord Voldemort je odvedl do haly, kde byli na zemi položeny tři předměty. Hermiona žádný z nich nepoznávala, ale viděla, jak jasně září.
"Tohle jsou tři věci, důležité pro spuštění portálu. Rozestavěné jsou do trojuhelníku, aby světlo každého předmětu se propojilo s těmi ostatními. Hadí prsten... Patřil salazaru Zmiozelovi a zajistí, že se dostanete do správné doby... Myslánka podpoří průchod do té doby a lahev... Do té musíte vložit své vlasy."
"Co trvalo tak dlouho na vytvoření toho portálu, jestli můžu vědět?" Zeptal se Draco Malfoy a hleděl Voldemortovi do téměř bezjiskrných očí.
"Zejména ten prsten. Byl uchován na místě, kde bylo těžké proniknout. Navíc jsem musel ověřit jeho pravost."
Hermiona ani Draco nic neřekli. Hermiona si uřízla vlas a Draco také. Postupně každý hodil vlas do nádobky na zemi.
"Můžu začít?" Když oba mladí přikývli, udělal pár tahů a předměty se spojili. Z nich začalo stoupat světlo a po chvíli se objevil portál.
"Projděte, ihned!" Přikázal Voldemort, ale Hermiona se jen nevěřícně dívala na tu věc před ní. Draco si propletl své prsty se svými a doslova ji vtáhl do portálu. Když se za jeho dcerou zavřel portál, poslední co viděl, byl její pohled. Byla v něm naděje. Cítil každou buňkou svého těla, že by to tak opravdu mohlo být. Mohl by získat to, co mu bylo celý život odepřeno. Rozhodovat sám za sebe a ne to, co v něm bylo dáno.
"Hodně štěstí, dcerko." Řekl Voldemort a opustil místnost. A pak se dnem míjel za dnem, měsíc míjel měsíc. Bylo sotva pár dní do začátku nového školního roku, když jako každý den procházel kolem pokoje, kde je portál, usedl na zem a mluvil a mluvil... Najednou se portál otevřel a z něj vyskočila postava. Na první pohled to byla Hermiona, akorát ve starších šatech, sice natrhlých, vlasy zčesané nahoru, a obličej zašpiněný. Padla na kolena a pohlédla do očí svého otce.
"Jsi zpátky." Vydechl jen, sám překvapen. Portál zavřel a teprve tehdy si to uvědomil.
"Kde je Draco?" Zeptal se s velmi špatným tušením. Hermioně po tváři začali stékat slzy, jedna za druhou.
"Je pryč." Hlas se jí začal otřásat vzlyky.
"To znamená, že nestihl projít portálem?" Na tyhle slova Hermiona zavrtěla záporně hlavou a hruď se jí vzdouvala, byla zcela otřesená.
"Ne, to znamená, že je mrtvý." Řekla tázaná a když to vyslovila, propukla v neovladatelný pláč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vikina Vikina | Web | 5. července 2016 v 21:07 | Reagovat

Super :-) pekný blog :-)

2 Danielle Danielle | Web | 7. července 2016 v 13:30 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

3 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 25. července 2016 v 1:28 | Reagovat

nádhera

4 Eliss Eliss | Web | 30. července 2016 v 12:25 | Reagovat

Nee ty ještě píšeš? :-D

5 Danielle Danielle | Web | 1. srpna 2016 v 14:35 | Reagovat

[3]: dekuju

[4]: ano, sice ted neni moc casu ale snazim se

6 Liliane Liliane | Web | 5. února 2018 v 10:57 | Reagovat

Dramione miluju! Jdu se dát do čtení od začátku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama