(x) BLOG (x) POVÍDKY (x) VIDEA

Jedinečně odvážná: Kapitola šestá - Cesta vlakem a zařazování

1. února 2017 v 10:10 | Danielle |  Jedinečně odvážná
Tak, je tady další kapitola k jedinečně odvážné... Kapitolka je o kus kratší než bývá zvykem a také nebude rozdělena na dvě části.. Ale myslím, že i tak se bude líbit.. Snad..




Danielle ještě nějakou dobu poté, co Draco odešel od stolu, přemýšlela nad jeho slovy. Byla opravdu pravda, co jí řekl? Vážně na něj zapoměla? Opravdu se znali předtím, než se dostala k Malfoyovým? Netušila, co by měla udělat. Věděla jen, že všechno je tak strašně zamotané...
Zvedla se a pomalu odcházela z jídelny. Vrátila se do svého pokoje, kde se postavila k oknu. Mezitím dny prázdnin plynuly a ona každý den nějakou dobu stála před oknem a přemýšlela. Den za dnem mizel a ona stále nevěděla, co by měla udělat. S Dracem se míjela, od toho dne spolu prohodili sotva pár společenských vět za den při jídle. Draco se jí očividně vyhýbal, a ona dělala pro změnu to samé. Bylo to momentálně to nejlepší, co mohla udělat. Už věděla, jak se Draco ve skutečnosti cítí a nejhorší byl ten pocit, že ona je tomu na vině. Předtím netušila, proč ji nenáviděl a chtěl ji dostat z domu.
"Zase se díváš z okna?" Narcissin hlas prořízl ticho.
"Ano." Odpověděla tazaná. "Po obědě zajdu za Lilií a vrátím se k večeru." Oznámila poté.
"Poslední týdny trávíš se svou klisničkou příliš času."
"Ano, to je pravda." Odpověděla Danielle.
"Vím, že tě něco trápí," nakousla ošemetné téma její nevlastní matka, "proč se mi nesvěříš?"
"Myslím, že mi stejně nedokážeš pomoct." Odpověděla Danielle.
"Třeba ano."
"Stejně si myslím, že nedokážeš." Odpověděla Danielle.
"Týká se to Draca, že ano?" Zeptala se opatrně Narcissa.
"Ano. Je to tak."
Narcissa si povzdychla a kousla se do rtu.
"Nechám tě o samotě, za chvíli bude oběd, srdíčko." Řekla jen a odešla z místnosti. Když za sebou zavřela, povzdychla si. Tolik by si přála říct pravdu, ale nemohla. Slíbila Luciusovi, že ani jednomu z jejich dětí nikdy pravdu neřekla, i když je to oba momentálně zraňovalo a nedokázali spolu mluvit, tím si byla více než jistá...

-----

Pro Danielle to byl jeden z těch dní, který vypadal přesně, jako ty předchozí. Ráno vstala, oblékla se, nasnídala se a bloumala po domě. Poté se dívala z okna, naobědvala se a až do večeře se dělila o svůj čas s Lilií. A tak trval jeden den za druhým, stále dokola. U Draca žádnou změnu nezpozorovala, jen snad to, že si dával ještě větší pozor na to, aby nezůstali o samotě. Když se tak náhodou během těch uplynulých několika týdnů stalo, bylo chvíli tíživé ticho, a pak se každý vydal jiným směrem. Červenec se přehoupl na srpen a pak přišel ten den, kdy i ona dostala svůj důležitý dopis.
"Srdíčko, vstávej," budila ji toho dne Narcissa. Předešlý den strávila příliš dlouhou dobu se svou klisničkou, takže když ji přišla vzbudit tak časně, nebyla ještě vyspaná, jak měla.
"Co se děje?" Zeptala se, zatímco zívala, takže jí z úst jen vyšlo něco podobného těm slovům.
"Přišel ti dopis, zlatíčko," nadšeně slyšela hovořit svou nevlastní matku, "1. září nastupuješ do Bradavic! To je krásné, že?" vložila jí do rukou dopis. Danielle nevěděla, jak má zareagovat. Jistě, čekala, že ten dopis příjde. Koneckonců jedenáct měla už v květnu, přesto se cítila zvláštně. Doufala jen, že ji zařadí do jiné koleje než Draca. Kdyby byli ve stejné, viděli by se častěji. Lepší by bylo, kdyby se tomu mohla vyhnout.
"Nejsi snad šťastná?" Narcissa si povšimla jejího výrazu, který byl značně zvláštní.
"Ale ano, samozřejmě že jsem," vzpamatovala se Danielle. "Jen ten dopis přišel trochu náhle, nic víc," dodala.
"Jsi si jistá?"
"Samozřejmě že ano. Kolik dní zbývá do odjezdu?" Zeptala se.
"Něco málo přes dva týdny. Proč tě to zajímá?"
"Abych věděla, kolik času mám na to navštívit příčnou ulici," poznamenala Danielle.
"Dobrá. Co nejdříve přijď na snídani," řekla jen Narcissa, políbila ji na čelo a za chvíli slyšela jen zavírání dveři. Danielle si povzdychla. Pokud půjde, vše jak má, nebude muset s Dracem být ve stejné koleji. Vzpomínala si, jak tvrdě se všechno učila během toho posledního půlroku. Nechtěla dopustit, aby něco něvěděla, nechtěla mu dát za příčinu, aby ji mohl znemožnit. Ale ve skutečnosti cítila, že nic z toho není důležité. V mysli tenkrát měla jen jeho smutný pohled...
Záporně zavrtěla hlavou. Věděla, že nemá čas stále myslet na to, co nejde změnit. Nebaví se spolu a to je možná i lepší. Rozhodně se nebude snažit o nápravu. Poté, co se upravila a učesala, sešla dolů na snídani. Dopis z Bradavic, zavřený, nechala ležet na posteli.
"Dobré ráno," řekla Luciusovi a ostatním u stolu, hned poté se posadila.
"Dcero, tak i tebe to čeká. Rozhodně se musíš dostat do Zmiozelu." Řekl místo pozdravu Lucius. Narcissa se na ní usmála a Draco jen kývl na pozdrav. Danielle se posadila.
"O tom nemohu já rozhodovat." Pokrčila Danielle rameny a naložila si talíř. Napila se a chystala se pořádně najíst.
"Jsi Malfoyová, a jako Malfoyová nesmíš rodinu zostudit. Je přímo tvou povinností být Zmiozelskou studentkou." Lucius se na ni podíval přísným pohledem. Někdy svým biologickým otcem přímo pohrdala. Tohle byl jeden z těch okamžiků. Často byl milý a ukázal ji svou příjemnou stránku ale někdy, jako právě dnes, začal se svými předsudky a celkový dojem zničil.
"Já vím, že je to důležité," promluvila Danielle, sotva polkla, "ale copak by to bylo tak ponižující, kdybych se dostala do jiné koleje, než je Zmiozel?"
"Ano, bylo by to přímo tragické. Celé generace se Malfoyovi dostávali do Zmiozelské koleje a ty nesmíš a ani nebudeš, výjimkou!" Hlas Luciuse Malfoye začínal být nebezpečně hrozivý. Tehdy Danielle pochopila, že její otec má v sobě mnohem víc čistokrevného chování, než předpokládala.
"Slyšela jsi mě, Danielle? Musíš udělat možné i nemožné, aby ses nedostala do jiné koleje!"
"Ano, rozumím." Řekla Danielle. Přešla ji chuť k jídlu.
"Jdu za Lilií." Řekla a ani se neohlížela. Chtěla být nějakou chvíli sama.

-----

Pár dní na to se Danielle s Narcissou vydala do Příčné ulice. První, kam šli, bylo místo zvané Ollivanderovi hůlky.
"Dobrý den," pozdraví Danielle. Poté, co Narcissa osvětlila situaci, dali se do výběru hůlek. Pan Ollivander Danielle podal první z nich.
"Dlouhá čtyři palce, z kaštanového dřeva a s Dračí šupinou." Řekl pan Ollivander a podal jí hůlku.
"Tak, zkuste ji."
Danielle převzala hůlku, značně nervózní. Chytila ji do ruky a ucítila jemný závan větru a zvláštní pocit, který zažila poprvé.
"Nevídané," vydechl pan Ollivander údivně.
"Co se děje?" Zeptala se Narcissa dřív, než stačila promluvit Danielle.
"Velmi výjimečně se mi stane, aby hned první hůlka, kterou kdokoliv vyzkouší, sedí k majiteli. Máte opravdu velké štěstí." Odpověděl Ollivander.
"Vážně?" Zeptala se Danielle a dívala se na prodavače.
"Ano, vážně." Odpověděl tázaný.
Poté, co odešli z hůlkářského krámku, jejich kroky zamířili rovnou k Madam Malkinové. Ta si vzala míry na školní hábity a oběma slíbila, že do týdne budou zaslané do Malfoy Manoru. Pak zbývalo podle dopisu nakoupit nezbytné učebnice a pak se mohli vydat zpátky domů.
"Nebylo to tak špatné, že?" Ptala se jí toho večera po vydatné večeři Narcissa, když samotné seděli u krbu. Draco se ztratil ve chvíli, kdy povečeřeli a Lucius musel na důležitou věčeři.
"Ne, nebylo." Usmála se Danielle. "Jsem ráda, že jsi mi s tím vším pomohla. Cítím se, jako bys byla moje matka ty a ne ona." Poslední slovo zdůraznila a posmutněla. Když si na ni vzpoměla, měla pocit, že se k ní nikdy nechovala tak laskavě, jako žena, sedící naproti.
"I když jsem tě neporodila, to neznamená, že necítím to pouto mezi námi. Jsem tvoje matka, jen nesdílíme stejnou krev." Odpověděla Narcissa a vykouzlila na své tváři úsměv.
"Myslím, že krev není důležitá. Už teď jsi pro mě důležitější, než by kdy mohla ona být." Její jméno jí nějak nešlo přes jazyk. Cítila, že i když před rokem věřila, že její rodinu nikdo nemůže nahradit, role, kterou obsazovala její biologická matka, se změnilo.

-----

A pak nastal den odjezdu do Bradavic. Danielle si zrovna balila kufr a dávala do něj oblečení, knížky a různé druhy hábitů, jako třeba ten společenský (ten obyčejný měla už na sobě a hůlku uložila mezi tunu oblečení. Povzdychla si. Už to tady bylo. Byla zvědavá, kam bude zařazena. Pokud nebude ve Zmiozelu, doma ji snad Lucius rozkouskuje. Pokud ano, bude muset vídat Draca. I když, jak se to bude lišit od toho, co se děje teď? Maximálně se pozdraví u jídla, pár konverzačních vět a jinak se celé prázdniny oběma dařilo vyhýbat. Přešla k oknu. Podívala se dolů. Bylo jí jasné, že teď to bude daleko horší.
"Už na tebe čekáme dole." Uslyšela nekompromisní Luciusův hlas. "Pospěš si."
"Jistě." Odpověděla, jak se od ní očekávalo, vzala kufr za úchytku a následovala svéjo otce, který odcházel z pokoje hned, co pronesl ta slova. V podstatě si nepočkal ani na odpověď.
"Už jde, Draco. Nerozčiluj se." Slyšela zvýšený Luciusův hlas, když scházela dolů. Když se konečně dostala se svým kufrem kousek od zbytku rodiny, zahlédla Dracův rozčilený výraz. Nic však neřekl, a po chvíli se zadíval jinam. Danielle byla ráda, že po dlouhé době dostala zpětnou reakci, ale byla smutná, že ne žádnou pozitivní.
"Můžeme už prosím, jít?" Požádal blonďatý chlapec a už se na ni ani nepodíval.

-----

Když se dostavili na vlakové nádraží, Danielle se nestačila rozhlížet. Jistě, viděla to už loni, ale i tak jí to vyráželo dech. Netrvalo dlouho a prošli zdí mezi číslicí devět a deset. Už loni ten pocit zažila, když doprovázela svou rodinu a hlavně Draca. Při té vzpomínce, kdy si v objetí vyhlásili válku, měla pocit, že uplynuly snad léta a ne jen jeden jediný rok. Celou dobu, co čekali na příjezd vlaku, mlčela.
"Draco, pojď na chvíli stranou," z jejích tichých úvah ji vyrušil Luciusův hlas. Pak jen viděla, jak Draco se svým otcem odstoupili stranou a zahlédla, jak v tichosti diskutují. Draco divoce mával rukami a jeho výraz byl značně nespokojený. Chvíli před tím, než přijel vlak, jenž je má odvést do Bradavic, pouze přikývl a pak se vrátili zpátky k nim.
"Hotovo?" Zeptala se Narcissa a dotkla se Luciusovi ruky.
"Ano." Odpověděl, a pak bylo ticho. Chvíli na to přijel vlak.
"Hodně štěstí, Draco, Danielle." Popřála jim Narcissa. "Hned, jak budeš zařazena, pošli nám dopis, ano?" Povzbudivě se usmála. Narcissa oba objala, každého jednou rukou. Bylo štěstí, že zrovna v té chvíli stáli vedle sebe. Lucius jim jen jemně kývl na rozloučenou a pak Danielle popadla svůj kufr a nastoupila do vlaku. Nahlížela do kupéček, a snažila se najít místo k sezení. Věděla, že Draco je hned za ní. Věřila, že nechce s ní strávit ani minutu na víc, tak se raději snažila najít místo, kde by spolu nemuseli sedět. Zrovna procházeli kolem kupé, kde seděl Blaise s nějakou dívkou, a když ho zahlédla, kývla mu na pozdrav, který ji oplatil. Pak kráčela dál. Přeci jen to byl hlavně Dracův kamarád a věděla, že chce cestu strávit s ním.
"Co to děláš? Pojď, budeš sedět v kupé semnou a ostatními." Slyšela jeho hlas pár metrů od ní.
"Ale já myslela..." Zarazila se v půli věty. Proč se najednou zdá, že s ní chce vycházet, když celé léto to vypadalo, že mu nestojí pomalu ani o jednu větu?
"Nemysli. Prostě pojď sem."
A tak také udělala. Draco už seděl naproti Blaisovi u okénka, vedle něhož seděla Pansy. Usadila se proto vedle Draca a nechala mezi nimi volné místo.
"Blaise už znáš, ta holka vedle něj je Pansy, jeho sestřenice. Je s námi v ročníku a v koleji." Řekl Draco a kývl na to děvče.
"Pansy Parkinsonová." Řekla ta holka a se zdviženým obočím čekala, až se jí představí.
"Danielle Tho..." Zarazila se. Už není Thomasová, už dávno ne. Během té doby, co bydlela u Malfoyových, bylo změněno dokonce i její přijímení. Bylo to během pár měsíců, co u nich bydlela.
"Malfoyová." Opravila se.
"Malfoyová?" Pansy se zarazila. "Nevěděla jsem, že Draco má nějakou sestřenku v podobném věku jako my."
"Vlastně," Danielle už se nadechovala k odpovědi, ale Draco ji předběhl. "Není to moje sestřenice, ale sestra."
"Sestra? Nikdy ses nezmínil, že máš sestru, to bych si pamatovala."
"Taky že nezmínil. Moc o tom nemluvím."
"Blaisi, to je překvapení, že?" Otočila se Pansy na svého bratrance.
"Vlastně není. Já to věděl, dokonce jsem se s ní už seznámil." Odpověděl jí Blaise a Pansy se jen šokovaně dívala z Draca na Blaise.
"Takže ty jsi věděl, že má sestru a ani ses mi o tom slůvkem nezmínil?" Z jejího tónu zaznívala uraženost. Danielle se celou dobu dívala na rozhovor, který mezi nimi probíhal. Sama nevěděla proč, ale připadalo jí to zábavné, hlavně jak Pansy nakrknutě nadzvihla obočí.
"To je Dracova věc." Odpověděl jen. Pak bylo v kupé ticho. Pansy byla očividně uražená. Za chvíli se však kluci začali bavit o Bradavicích a všem s tím související. Danielle ani Pansy nepromluvili. Cesta ubíhala v přátelském duchu, pokud to znamenalo, že Danielle naslouchala jejich hovoru. Když je pozorovala, epizoda z vánoc se zdála, jako by snad ani nikdy neproběhla. Byla jen ráda, že ta věc v jejich přátelství nezanechala jedinou stopu či škrábanec.
"Hele, už jsme blízko!" Hlasitě podotkne Blaise a ukazuje na okno, ze kterého lze vidět krajinu.
"Vážně?" Zeptala se Danielle a naklonila se, aby lépe viděla.
"Jo." Odpověděl jí Blaise a usmál se Draco. Zbytek pouze mlčel. Když vlak zastavil, postupně se začali hrnout ven. Danielle zaregistrovala, že po oznámení jejího příbuzenstva s Dracem Pansy neřekla ani jedno jediné slůvko.
"Prváci za mnou!" Uslyšela hlas nějakého obra s přívětivým výrazem ve tváři.
"Tady se rozdělíme. Uvidíme se na rozřazování." Oznámil jí bratr a pak už neřekl nic.
"Snad budeš s námi v koleji, bylo by to fajn." Řekl Blaise. "Hodně štěstí."
Danielle přikývla na souhlas a zařadila se. Stála vedle nějaké hnědovlasé dívky s ostře řezanými rysy a brýlemi na očích, kterou vůbec neznala.
"Nastupte do lodiček, vydáme se k hradu." Uslyšela opět hlas toho obra, když ušli malý kus a stanuli před jezerem, kde je čekali loďky. Byla docela tma, cesta vlakem také netrvala chvíli. Vypadalo to tak magicky. Nevěřícně vydechla při pohledu na tu krásu. Než se stihla rozkoukat, ostatní budoucí prváci se začali cpát do loďek. Rychle se vzpamatovala a také se nacpala do jedné, kde seděla nějaká dívka se zrzavými vlasy s blonďatým děvčetem a dvěma volnými místy, přičemž jedno z nich zaujala právě Danielle. Nesměle se na obě usmála.
"Vypadáš mile." Řekla ji znenadání ta zrzavá. "Jak se jmenuješ?"
"Ehm, díky," nečekala, že na ni promluví, ale byla ráda. "Danielle, a ty?"
"Já jsem Ginny." Usmála se na ni a Danielle se najednou cítila uvolněněji. Z té dívky šla dobrá energie. Třeba by mohli být kamarádky.
Zrzavá dívka občas něco prohodila a Danielle něco dodala. Za to blonďatá holka mlčela. Pomalu se blížili k hradu. Už si zvykla na úžasnou atmosféru.
"Do jaké koleje bys nejraději chtěla?" Zeptala se jí znenadání Ginny. Ta otázka ji zaskočila. Doma se jí neptali, do jaké koleje by sama chtěla ale pouze se mluvilo o tom, kam se musí dostat.
"No, já vlastně nevím. Vím ale, do jaké koleje se musím dostat." Pokrčila tázaná rameny.
"Musíš?"
"Ano. Je to taková rodinná tradice. Pokud se nedostanu do koleje, ve které byli všichni členové moji rodiny, bude to hodně zlé."
"A jaká to je kolej?"
"Zmiozel." Odpověděla tiše.
"Zmiozel?!" Vydechla nevěřícně. Na tváři se jí objevilo mírné znechucení.
"Ano. Copak je to špatně?" Danielle nechápala, proč tak zareagovala. Doma mluvili o bradavicích - o zmiozelu, rozřazování, předmětech, a Zmiozel vždy vyzdvihovali, hlavně Lucius jako nejdůležitější a nejvýznamější věc. Nikdy ji nenapadlo, že to zřejmě všichni neberou stejně.
"Jde o to, že o Zmiozelu se říká, že do této koleje chodili samí černokněžníci. To jsou ti špatní čarodějové. Nechci tě děsit, jen jsem to slyšela," pokrčila dívka rameny.
"Aha." Řekla Danielle.
"Dívej, hrad už je na dohled!" Změnila Ginny téma. A opravdu, hrad byl blízko. Když kráčela se s Ginny po boku dovnitř, dívala se kolem a vstřebávala tu nádrheru. Vážně to bylo něco krásného.
"Jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem zdější profesorkou. Až vejdeme do velké síně, jednomu po druhém na hlavu nasadím moudrý klobouk," promluvila žena s tvrdým výrazem ve tváři, když se všichni začali plně soustředit.
"Ten vás zařadí do koleje - Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a nebo Zmiozelu. Kolej bude po dobu studií zde, v Bradavicích, něco jako vaším druhým domovem. Když něco uděláte správně, vaší koleji budou přičteny body. Ovšem pokud něco pokazíte, vaše kolej o body přijde. Na konci rroku ta kolej, která bude mít nejvíce bodů, vyhrává školní pohár. Tak, už vás můžu uvést do velké síně."
Profesorka vykročila k velkým, robustním dveřím a spolu s ostatními studenty s ní v čele procházeli až k židličce, na níž si hověl moudrý klobouk. Postupně bylo hlášelo jedno jméno za druhým.
"Lenka Láskorádová!" Všimla si, že blonďatá dívka slyší na tohle jméno. Když byla zařazena, posadila se k Havraspárskému stolu.
Pak byla řečena další jména dalších studentů, o kterých nevěděla zhola nic. Jejich tváře viděla poprvé a sama nevěděla, co si o nich myslet. To zřejmě časem zjistí.
"Danielle Malfoyová!" Otočila se na Ginny a usmála se, ale viděla v jejích očích jen zklamání. Co jí udělala, že se tak tváří?
"Hmm, máte vážně velmi chytrou hlavu, a víte, jak ji správně používat. Menší okliky vám nejsou cizí... Tak je to tedy," Moudrý klobouk se rozmluvil hned co usedla na stoličku a byl položen na její hlavu. Ona sama se cítila nervózní.
"ZMIOZEL!" Vykřikl klobouk hlasitě. Danielle si úlevně vydechla, a když byl z její hlavy sňat klobouk, radostně si sedla ke Zmiozelskému stolu.
"Tak jsi to dokázala. Jsi s námi v koleji," přívětivě se na ni usmál Blaise. Vedle něj bylo volné místo. Draco, Pansy a on seděli na konci, kam se po zařazení usazují nováčci. Zatím k nim byl jen zařazen chlapec, který seděl naproti ní. Ve tváři měl hloupý výraz a očividně, podle jídla, které mu mizelo v krku, také velký jedlík.
"No.. jo," přikývla Danielle a nalila si sklenici džusu.
"Ginny Wesleyová!" Vykřikla ta profesorka hlasitě. Když Danielle zaznamenala, že se jedná o tu zrzavou dívku, se kterou hovořila v loďce, podívala se tím směrem.
"Další Weasley," Odfrkl si Draco znechuceně.
"Další?" Nechápala Danielle.
"Je to taková rodina s mnoha dětmi. Jsou ostudou kouzelnického světa," řekla Pansy. To bylo poprvé, co promluvila od té doby, co řekla pár vět ve vlaku.
"Potupná?" Nechápala Danielle a zahleděla se na svojí starší spolukolejnici.
"Ta rodina má spoustu dětí a jejich otec pracuje na oddělení s mudlovskými záležitostmi. Je do toho maniak." Vysvětlila Pansy a víc nedodala.
"Aha." Řekla Danielle a pak mlčela. Sama nechápala, co to má co dělat, že jsou ostudou kouzelníků. Raději se dala do jídla. Už tak trochu chápala, proč se ta dívka tvářila zklamaně. Pokud o nich takhle zmiozelští smýšleli, není žádný div, že proti té koleji neměla žádné dobré slovo.
Když slyšela, že byla zařazena do Nebelvíru, úlevně vydechla. Kdyby byla v její koleji, neměla by to lehké. Po velice dojemném proslovu Brumbála sledovala, jak se všichni dali do jídla. Rozhlédla se po plném stole. Bylo tu snad možné i nemožné ze všech druhů jídel. Zahleděla se na jídlo s jikřičkami v očích a nevěděla, co si má vybrat.
"U Merlina, nekoukej na to jak pes na kost a už si něco vyber," odporně ledovým hlasem pronesl Draco jejím směrem. V té chvíli měla chuť zakroutit mu krkem, kdyby mohla.
"Tak se omlouvám že jsem tak hloupá a nestrčím si do úst první nesmysl co vidím," odsekla a dál se soustředila na výběr. Viděla, jak se křečovitě usmál. Ušklíbla se. Bylo jí jasné, že ho docela vytočila.
"Zmijozelští za mnou!" Zavelel nějaký kluk. Mohlo mu být tak šestnáct, odhadovala Danielle a nechápavě se podívala na své spolustolovníky.
"To je prefekt naší koleje, musíme jít za ním." Reagoval okamžitě Draco. "Pokud ovšem víš, co to prefekt vůbec je."
"Jasně že vím." Naštvaně se zamračila. "Velevážený Lucius Malfoy mi udělal pár přednášek o bradavicích." Nedodala, že zcela vypustil pravdu o zmijozelské koleji.
"Fajn." Nic víc neřekl.
A tak kráčeli v řadě. Draco s Blaisem v popředí, zatímco sama Danielle šla vedle Pansy. Ta holka během chůze snad ani na minutu nezavře pusu, plulo Danielle hlavou.
"Zdá se, že tě vztek přešel," prohodila jejím směrem.
"Jo, přeci se nebudu zlobit věčně! Navíc jsi super." Řekla Pansy a pak začala do dívčiny cpát další věc za druhou. Ta to vnímala jedním uchem tam a druhým ven. Nu, co jiného jí taky zbývalo, že ano? Jedním uchem tedy poslouchala nezřízené blábolení té holky, zatímco daleko víc ji zajímala cesta kudy skupinka míří. Všimla si, že zabočili do podzemí a temnou chodbou se procházelo až k jakýmsi dveřím. Po vyhrknutí hesla prefektem se všichni dostali do místnosti, kde byli pohovky a ostatní nábytek.
"Tohle je spoločenská místnost," špitla jejím směrem Pansy. Byla to první věc za celou cestu, která měla nějakou hodnotu. Vnímala každý kousek. Dívky doprava, chlapci doleva. To zaregistrovala v proslovu prefekta o umístění ložnic.
"Pojď," chytila ji ta holka za ruku a táhla nahoru.
"Tak co říkáš na ložnici?" Když ji Pansy pustila, měla možnost si to tu teď celé prohlédnout. Byla to trochu tmavší místnost, ale byla elegantní a prostorná.
"První a druhý ročník mají ložnice spojené," informovala ji Parkinsonová.
"To je fajn." Řekla Danielle. Obsadila sama jednu postel, která byla volná, na kraji pokoje co nejdál ode dveří. Pansy si zabrala postel vedle ní. Ostatní dívky byli zřejmě ještě dole. Pansy zas nezřízeně mluvila.
"Promiň, povíme si to zítra ano? Jsem vážně unavená, potřebuju si odpočinout." Přerušila tok jejích slov.
"No dobře." Zaraženě se na Danielle podívala. Ta si jí už nevšímala a přitáhla si kufr na postel. Když to dívka z druhého ročníku zaregistrovala, nasupeným krokem pomalu odcházela dolů do společenské místnosti.
"Asi se vážně urazila." Zamumlala si pro sebe, otevřela kufr a začala vytahovat jednu věc za druhou. Netušila, co ji čeká ale musela sama sobě přiznat, že je na to vlastně zvědavá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama