(x) BLOG (x) POVÍDKY (x) VIDEA

Zlomení - 2. Kapitola

4. února 2017 v 11:10 | Danielle |  Zlomení
A hned za Bitvou následuje další kapitola ke Zlomeným.. Tak si ji užijte, ti co sem chodíte i ti, co sem občas zavítáte..



Toho rána, první den výuky se probudila trochu později, než měla. Všimla si, že nikdo v pokoji není. V té chvíli si uvědomila, že zaspala. První hodinu měla mít obranu proti černé magii.
"U Merlina, tohle se může vážně stát jenom mě!" Překotně vstávala z postele, až se zamotala do povlečení a upadla na zem.
"Jsem ale nemotora." Povzdychla si a začala se přehrabovat v oblečení. Rychle na sebe hodina nadkolenky, sukni, halenku kravatou a sako, rychle si přečísla své dlouhé, černé vlasy, které svázala do drdolu, do tašky si nacpala knihy a s prudkým rozražením dveří seběhla schody dolů do společenské místnosti. Prudce vydechla, když spatřila blonďatého chlapce, téhož se kterým v tichosti včera kráčela, jenž se také velice rychle snažil seběhnout schody. Když se na ni podíval, téměř se cítila jako by ji při něčem přistihli.
"Zaspal jsi?" Zeptala e ledabyle, upravila si tašku na rameni ay jí víc nesklouzla a kráčela ke dveřím. Ani nečekala na odpověď.
"No jasně, že zaspal, jako co to vypadá? Že si hraju na schovávanou?" Drzost v jeho hlasu byla nepopiratelná. Otočila se, na tváři úšklebek.
"Pokud ti to nedošlo, zdržuješ mě svými nemístnými poznámkami. Navíc kdyby ses chtěl schovat, jdeš na to úplně špatně." Spatřila ještě jeho nasupený pohled, když tohle všechno říkala.
"Jsi nějak vtipná takhle po ránu." Pronesl tvrdým tónem a než si to uvědomila stál vedle ní.
"Lepší být vtipná než drzá," vrátila mu jeho poznámku.
"Víš co, nebudeme se tady handrkovat jako dva blbci kteří zaspali a raději půjdeme na hodinu, co říkáš? Učitel co učí obranu mě asi zabije," Poslední slova si prohodil spíš pro sebe, ale Mary je slyšela.
"Na tu jdu taky." Ostražitě si mladíka prohlédla. "Jsi také v sedmém ročníku, předpokládám."
"Jo, jasně." Odpověděl, možná víc úsečně ale to Mary nevadilo. Byla na to celkem zvyklá.
"Netvař se jako bys snědl kbelík s vařící vodou." Usmála se.
"Já že se tvářím jako kbelík - cože? Podívej se nejdřív na sebe, ty američanko!" Vztekle se na ni podíval. Jeho vzpurnost ji donutila k úsměvu.
"Aha, takže víš kdo jsem!" Triumfálně se usmála.
"No jasně že jo! To divadlo včera večer s Brumbálem bych neviděl leda kdybych byl slepý." Jeho hlas byl o oktávu výš. Vztekle se na něj otočila.
"No, radši budu slepá než naprosto blbá! Protože to jsi, imbecil co si nevidí do pusy! Jak se odvažuješ říkat o tak skvělém kouzelníkovi jako je Brumbál, že to včera bylo sehraný?" V Mary Anastacii bublal vztek.
"Ale copak ho tak bráníš?" Změnil hlas a mluvil jako nějaká holka. "Vždyť je to starej dědek, páprda co náhodou přežil válku protože se stihl schovat!" Ledovým hlasem dál urážel Albuse.
"Jaký dědek! On není nic z toho, ani páprda, rozumíš? Nemůžu uvěřit tomu, co říkáš. Ty jsi fakt úplné pako." Měla co dělat, aby se na něj nevrhla a pěkně silně ho nepraštila
"Nejsem pako!" Bránil se vehemetně.
"Jsi a to říkám já, tak to tak bude." Probodla ho velice nasupěným pohledem. "Smiř se s tím, pako." Poslední slovo zdůraznila.
"Zasloužila by sis jednu pořádnou facku až by ti zmodrala tvář!"
"Tak proč to neuděláš? No?" To už u něj byla trochu blíž. Přehoupla se z nohy na nohu a rozlíceně si jej měřila.
"Protože jsi žena, a jako takovou bych tě nikdy neuhodil." Ledově pronesl chlapec s platinově blond vlasy.
"Ty jsi ale kavalír," ušklíbla se znechuceně, "mám tě dost. Jdu na hodinu, přebarvený blondýne." Vyšla ze společenské místnosti jak nejrychleji dovedla a téměř běžela. Chtěla se dostat z jeho dosahu, jak jen to bude možné. Avšak učebnu nebylo tak jednoduché najít, jak si myslela.
"Dobrý den, strašně se omlouvám, zaspala jsem a nemohla najít třídu," omluvila se postaršímu učiteli celá udýchaná.
"Hlavně se příště neopozděte," odpověděl jí učitel stroze. Viděla, jak se na ni upřeli páry očí všech studentů a tak raději nic neříkala.
"Posaďte se vzadu k panu Malfoyovi, je to jediné volné místo." Řekl jen. Malfoy, kdo to jen může být? Mihlo jí hlavou. Rozhlédla se a všechny lavice byli plné. Jen u jednoho chlapce bylo volné místo a když to zjistila, vztek v ní začal bublat. Byl to onen blonďák, který rovněž jako ona sama zaspal a s nímž vedla tu nepříjemnou konverzaci! S povzdechem si potichu sedla do lavice a ignorovala jeho dost rozlícený pohled.
"Takže, vzhledem že jsme začínali probírat látku, doporučuji vám slečno Loomgardová aby jste si ji dopsala. A také vás musím upozornit, že zasedací pořádek, který byl zaveden v této hodině bude po všechny hodiny až do konce školního roku neměnný." Když to postarší profesor řekl, měla pocit jako by se proti ní vše spiklo.
"Mimochodem, nejsem odbarvený," tichým hlasem zasyčel přímo do jejího ucha. Mohla slyšet jeho dech, když to vyslovoval. Byl nesnesitelný. Jasně že je odbarvený! Takovou nepřirozenou barvu nemohl mít snad nikdo. V tichosti poslouchala výklad a když zazvonilo ke konci hodiny, urychleně si zbalila věci a s taškou přehozenou přes rameno okamžitě zamířila ven z učebny.
"Zastavte slečno Loomgardová." Otočila se a viděla profesora, jak se na ni dívá a když se podívala na Draca, který se líně plížil k onomu postaršímu pánovi, věděla, že z toho jen tak nevyklouzne.
"Vy a pan Malfoy jste jako jediní na první hodinu přišli pozdě." Oznámil jim, když se postavila vedle onoho blonďatého chlapce, "a proto mi vy dva, napíšetě společnou esej o tom, proč se nemá chodit pozdě. Rozsah minimálně dvě stě slov." Pronesl. "A abych měl jistotu, že se nedomluvíte a nebude dělat práci jen jeden, budete ji nuceni udělat v knihovně, kde na vás dohlédne paní knihovnice. Rozumíme si?"
"Ale..." Namítla Mary, nebylo jí to nic platné.
"Řekl jsem, jestli si rozumíme!" Vyštěkl ty slova, ani ji nenechal domluvit.
"Rozumím." Řekla ta slova Mary. Vzápětí si uvědomila, že je ten přebarvený řekl ve stejnou chvíli jako ona sama.
"Teď můžete jít." Propustil oba. Chlapec se ze třídy vyřítil jako první, vzápětí to samé udělala i dívka s černými vlasy. Vztekle si to rázovala na další hodinu a rozhozeně psala všechny zápisky z hodin. Naštěstí v žádné jiné nemusela sedět vedle pana otravného a začala se také lépe orientovat po hradě.
Poslední hodina pro ní však byla utrpení - sedla si k ní Pansy Parkinsová, jelikož to bylo jediné volné místo. Během celé hodiny se na dívku sedící vedle sebe ani nepodívala a když skončilo vyučování, vydala se do společenské místnosti. První den už tak byl příšerný. Doufala jen, že se nic, co by ji rozčílilo nestane. S těmito myšlenkami pochodovala hradem směrem do společenské místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 4. února 2017 v 11:35 | Reagovat

A nakonec se stejně budou mít rádi :-)

2 povidky-danielle povidky-danielle | 5. února 2017 v 10:13 | Reagovat

[1]: No jistě že ano. :) Ale jako ve všech mých povídkách, nejdřív to pořádně zamotám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama